1. (2004) Elba - První výprava (Tyrhénské moře)

Nejobtížnější částí této historicky první výpravy na moře bylo dokopání Michalóza k zorganizování naší první výpravy.

Michalóza byl totiž jediný člen s poměrně teoretickými znalostmi, čerstvě nabytým průkazem V MP a jednou praktickou zkušeností z týdenního pobytu na jachtě se svým německým tchánem. Dlužno dodat, že hlavním motorem Michalózovy touhy bylo neuspokojení z tohoto pobytu, neboť na lodi vládla přísná disciplína, a tak si Michalózo nemohl dělat co chtěl a jak chtěl, aniž by někomu něco řekl. Toto mistrovství chaosu se Michalózovi podařilo na našich jachtách dotáhnou k dokonalosti.

Prozatím se ovšem vraťme do kanceláře, kde Michalózo již několik týdnů rozvažuje, jakou loď zvolit a kam jet. Vylíčení dobrodružství na jachtě vzbudilo již dávno zaslouženou pozornost a do Pekyho a Tomína se pozvolna vkrádala obava, že takto nikdy nikam nevyplujeme. I bylo přikročeno k činu. Tomíno vyhledal za pár minut jachtu sám a po konzultaci s Pekym vytočil číslo charterovky, aby ji zamluvil. Michalózo byl však hbitý a telefon mu zavěsil. Naštěstí to samé udělal zároveň Peky a ten již dobíhajícímu Michalózovi strčil do ruky navázaný hovor, a tak jsme měli objednanou Bavarii 38  na ostrově Elba v maríně největšího města Portoferraio.

Na plný plyn

Pro celkem 6 členů expedice byla zvolena cesta dvěma auty (BMW e30 325i a Octavia I 1,9TDi). Cílem byl chemický přístav Piombíno na italské pevnině, který leží naproti Elbě a odkud jsme hodlali jet trajektem. Po nákupu v Tescu na Zličíně jsme ve čtvrtek večer vyrazili směr Mnichov po D5. Přespali jsme někde u Stamberger See a druhý den navečer dorazili do Piombína. Přespání bylo s nezapomenutelným romantickým výhledem na noční rafinérii. 

Kvůli pár ušetřeným korunám jsme ráno vyložili nemalé množství bagáže a zaparkovali auta. 

Trajektem je to přeci kousek a hnedle v přístavu bude loď. Zejména hrdinný výkon Michalóza snad s 80 kg na zádech, nebo Pekyho s Pablem, jež nesli spolu všechna piva, byl úctyhodný. Dodnes někteří přísahají, že ucítili, jak se trajekt zhoupl, když nasedali.

Trajekt nás vyhodil dobře kilometr od maríny. To byla cesta. Peky navrhoval zavolat taxíka a mával v ruce adresou firmy Kiriacoulis v Aténách. Nakonec jsme se ale dovláčeli do maríny. Tam nás čekalo přijemné překvapení - přivolaný pomocník byl Čech a dozvěděli jsme se, že naše objednaná loď má poruchu a proto obdržíme novější a větší Bavarii 38 jménem AGHIA. Samozřejmě jsme souhlasili a jali se naloďovat.

První chvíle na moři

Hned po nalodění uděláme krátkou vyjížďku v zálivu. Nezkušená posádka spoléhá na svého kapitána Michalózu. V zálivu je celkem rušno. Nedokážeme ještě odhadovat vzdálenosti, kurzy a rychlosti lodí, a tak co chvíli někdo vykřikuje: "Pozór, řítí se na nás!" nebo podobně. Párkrát nás pohoupe vlna od nějakého trajektu. Kapitán Michalózo se po chvíli stává vůči hlášením imunní a cosi kutí dole. Chyba! Tentokrát byl trajekt opravdu blízko! Naštěstí tam byli opravdoví námořníci. :-)

Užíváme si pohledu na krásné Portoferraio, zapadající slunce a cítíme, že nás čeká krásné dobrodružství!

Tentokrát (a vlastně asi naposledy v celé historii) jsme se vrátlili ještě zpět do naší maríny. Pokouřili doutníky, popili a vzrušeně probrali zážitky z první plavby.

Elba

Elba je krásný a malebný ostrov. Není nijak přehnaně velký, obvykle s mírnými větry, spoustou zátok na kotvení, kde se dá zaplavat a zašnorchlovat nebo schovat před větrem. Jako začátečnická destinace je ideální. Vlastně by se dala za den objet dokola, ale to by byla škoda.

My se ale druhý den nejprve vrhneme do procvičování různých manévrů, hrajeme si s plachtami a cvičíme obraty a změny kurzů. Došlo i na nácvik muže přes palubu. Večer vybíráme vhodnou zátoku na kotvení. Kotvíme na několikrát. Michalózovi se buď nelíbí jak kotva drží, jestli je tam dostatečná hloubka nebo není břeh moc blízko. To se bohužel do budoucna stane hlavním rysem všech Michalózových kotvení. :-) Nakonec je rozhodnuto vyhodit ještě druhou kotvu na provaze. Tím ale chybně přesuny nekončí, až náhle motor podezřele zdechne. Bystřejší již začínají tušit, že napjaté lano od druhé kotvy není samo sebou. Zvláště, když ani nejde vyřadit rychlost. Okamžitě se do vody vrhají potápěči - Peky a Pablo. Ti potvrdí smutnou skutečnost namotaného lana okolo šroubu.

Nahoře již začíná u pobledlé posádky probíhat vzrušená debata, jestli volat charterovku, objevují se i povzdechy typu: "Tak jsme dojeli!". Naštěstí potápěči mezitím zabodují, lano vymotají a vyslouží si tak mocné hurá!!!

Ráno třetí den nás čeká poněkud nepříjemné překvapení. Věci v ledničce jsou podezřele teplé a kotevní světla nesvítí. V noci se nám vybila palubní baterie. Motor nastartovat šel, má vlastní baterii, ale palubní baterií je poháněn i kotevní vrátek, a tak kotvou skoro nepohne. A tak zatímco na jachtě vedle se protáhne blondýna v bikinách a nalakovanými prsty stiskne čudlík na ovladači, u nás nastupují silní námořníci a kotvu tahají ručně. A to několikrát, neboť jim občas vyklouzne řetěz z ozubení vrátku a kotva se s hlasitým ratatata poroučí opět ke dnu. Údiv námořníků, že jim to s sebou nevzalo i prsty vystřídá vztek, ale nedá se nic dělat. Se spuštěnou kotvou se plout, jak známo, nedá. To vše proto, že jsme nevěděli, že se dá vyřadit rychlost a zvýšit otáčky na volnoběh, aby alternátor dával více proudu!!!

Na pořadu dne je ale přeplavba na ostrov Capraia. Vítr nefouká žádný a tak valíme na motor. Najednou na obzoru zahlédneme na klidné hladině v dáli kouř! Chvíli se dohadujeme, zda se nejedná o pověstnou rafinérii v Piombinu a její "upouštění páry", ale po kontrole směru je to rychle vyloučeno. Pouštíme tedy radiostanici, kde už zaznívá vzrušená výměna názorů. Bohužel v italštině. Nicméně je jasné, že se tam něco děje a tak padlo rychle rozhodnutí vyrazit na pomoc! Michalózo naložil našemu dieselu plný kotel a my ostatní debatujeme plni vzrušení na palubě. Z vysílačky se ozývá na CH16 nesrozumitelná italština, takže víme celkem prd. Po chvíli se Pablo naštve a odvysílá památnou zprávu: "Blá blá blá, bla bla bla!" Tak kvůli tomu byl Michalózo 2x na zkoušce Všeobecný průkaz radiotelefonisty na ČTÚ! :-)

Ještě než dorazíme na dohled lodi, míjí nás rychlý člun pobřežní stráže. Za chvíli se kouř mění z černého na bílý a přijíždíme tak na půl míle, abychom viděli, že už jsou tam záchranáři. Usoudíme, že nemá cenu dále zevlovat, otevíráme láhev vína a cestou na Capraiu rozebíráme zážitek.

Někde v půlce cesty zastavujeme na zcela klidné hladině na koupačku. V rámci experimentu ve zcela průzračné vodě naplníme plechovku od Plzničky a pouštíme volným pádem. Normálně to neděláme, ale tady jde přeci o vědecký experiment! Vidět je ještě snad v 50 m hloubce po dlouhých minutách.

Navečer vidíme obrysy Korsiky. Debatujeme, jestli se někdy podíváme i tam a pak kotvíme u jediného městečka na ostrově. Rychlá prohlídka části skupiny v úzkých uličkách. Vínečko na lodi, debata o hvězdách a jdeme spát.

Čtvrtý den se okolo pobřeží ostrova Capraia rozfoukalo, takže jsme mohli konečně poznat, co dokáže řasami neobrostlá Bavaria 38. I v lehčím větru dělala přes 8 uzlů, takže jsme si hezky zaplachtili s výhledem na tento pěkný ostrov. Radost zkalila snad jen smutná událost - rozbití Pablovy broušené skleničky, jíž jsme uspořádali následně důstojný pohřeb jako zemřelému námořníkovi a šla na prkně přes palubu za smutného troubení trubky (do mlhy).

Provádíme i nácvik MOB (Man overd the board - muž přes palubu). Vítr postupně lehá, a tak provádíme i koupání na otevřeném moři a směrem k Elbě již motorujeme. Na dohled pobřeží jsme až po setmění. Zvedá se však vítr, a tak obeplujeme západní cíp Elby a až do noci hledáme chráněnou zátoku.

Pátý den však máme díky tomu blízko k místu vraku nákladní lodě Elviscott. Leží jen v 15metrové hloubce (horní paluba je v 3-5 metrech) hned u pláže městečka Pomonte. Potápko je tak pro každého. Místo je navštěvováno hojně, dle velkého množství ryb čekajících na krmení. Poměrně malá hloubka, kdy horní paluba je dobře viditelná při šnorchlování, umožňuje vychutnat si potápko a šnorchling celé posádce - i těm s vadou v budoucnu známou jako "porouchaný gyroskop" a neschopností se potopit. Je opravdu na co koukat - viz. např. toto video.

Odpoledne děláme vyjížďku k ostrovu Pianosa (znám z románu Hlava XXII), jež byl používán jako vězení. Je částečně zakázanou zónou (zákaz kotvení, rybaření, potápění), a tak se kocháme z dálky. Cestou obědváme za plavby. Jelikož řídí autopirát, spoléháme na COLREG a přednost plachetnice před motorákem - malým trajektem, který se nakonec těsně vyhnul, ale pohoupal nám slavnostně prostřenou tabuli.

Večer pozorujeme hejno nebo stádo (předmětem následných debat) delfínů a pak už míříme do zálivu u městečka Campo k přenocování.

Šestý den nejprve tankujeme diesel a vodu a následně míříme ke Grotta Azura (Modré jeskyni). Řádně ji prozkoumáváme z gumáku. Při návratu málem došlo k nehodě, když se Martinka u jachty rozhodla osvěžit a překulila se z boku gumáku do vody. Ze stále jedoucího gumáku! Naštěstí Peky pohotově a právě včas vytrhl pojistku motoru, jež už jen následně klepnul zastavenou lopatkou Martinku přes nohu!

Když jsme se uklidnili, zvažujeme, co s dalším časem. Michalózo toužil po noční plavbě a ostatní souhlasili. Plujeme podél jižního pobřeží Elby a poté i poblíž italské pevniny. Popíjíme, pokuřujeme doutníky, pozorujeme lodě a řečníme na všechna možná témata. Večer se paluba postupně vylidňuje, na noc zůstávají jen otrlí, k ránu si už řídí vše jen kpt. Michalózo vedoucí loď od nikud nikam kolem italského pobřeží. Za svítání ho střídá Tomíno a i on poznává poprvé krásu ničím nerušeného pocitu splynutí s mořem a tiché jízdy na plachty, jež rozhodla o jeho dalším pohnutém osudu... :-)

Sedmý den jsme tak překřížili vlastní trasu a dokončili obeplutí Elby se zakotvením u ostrůvku Palmaiola. Stojí zde starý (nyní již automatický) maják, k němuž vede rozpadající se romantické schodiště, částečně zarůstající středomořskou vegetací. Z vrcholu je krásný výhled na okolní lodní provoz.

Rychle se smráká, a tak míříme zpět k Elbě. Postupně převzal kormidlo autokokot a posádka se věnuje jídlu. V tom slyšíme podivné blízké šplouchání vody o skaliska. Břeh může být tak 20-30 m a kurz je těsně kolizní. Kapitán Michalózo však zůstává ledově klidný a v jedné ruce držíc talíř přidává autokokotovi +1°, čímž loď bravurně zachrání, aniž by bylo nutné nadjet byť jen jediný metr navíc zbytečně! Bravo! :-o) Panu Kiriacoulisovi z největší světové a do budoucna naší oblíbené charterovky můžeme loď tedy vrátit neporušenou a kotvíme blízko jeho honosného sídla společnosti na kotvě...

Poslední den tedy předáváme loď a míříme na trajekt. Opět pěšky, ovšem bez zásob jídla vcelku pohodlně a s lehkostí. Po návratu na pevninu se dozvíme, že vydřiduši na parkingu požadují 50 € za každé auto. Po krátké hádce usmlouváme na 50 € za obě a valíme stylem v budoucnu známým pod jménem "Ari Peka Pekkonen" po jeho zakladateli Pekym - hlava nehlava! Zejména nenavštívení šikmé věže v Pise, jež je dokonce vidět ze silnice, o čemž posádka prvního vozu, jinak neustále žvatlající do vysílačky, taktně pomlčí, se tak zapíše do análů nenavštívených památek červeným inkoustem!