10. (2012) Kyklady (Sporady)

Datum expedice: 21.8. - 2.9.2012

Na moři: 23.8. - 1.9.2012 9h (9 dní - Jak to?)

Přístav: Atény, marína Kalamaki (Řecko)

Loď: "Aimilia" (Bavaria 46 Cruiser) od Kiriacoulise

Upluto:  444 Nm / 110 Nm v noci

Posádka: 8 statečných: Tomíno (skipper), Michalózo, Peky, Marčello, Alessíno, Mirek, Jára, Michal

Rovněž ke zhlédnutí: Trasa, Fotky, Videa

Dobrá příprava – základ úspěchu

Přípravy na naši jubilejní 10. výpravu nebyly ani tentokrát ničím výjimečné – Tomíno, jako po většinu let, aktivně hledal vhodné kandidáty pro letošní lokaci, navrhoval varianty tras; Alessíno prozkoumával možné potápěčské lokace; Marčello s Yarrowem jim v rámci pravidelných plenárních schůzí u Pětníka dělali konstruktivní oponenturu a ostatní… ostatní, stejně jako po většinu let, to vše „bezpečně jistili ze zálohy“. Aneb téměř nikoho již později, v průběhu plavby (pár měsíců poté), nepřekvapilo, kdy část posádky se překvapivě ptala „proč že to chceme plout až tak daleko?“. Ale k tomu se dostaneme později…

Po relativně rychlé shodě na cílové zemi - námi nejoblíbenějším Řecku – jsme se dostali k diskuzi o konkrétní lokalitě a hlavně délce celé plavby. Nakonec opět zvítězily oblíbené Kyklady s tím, že pokud si prodloužíme plavbu na 10 dní, budeme schopni dosáhnout i doposud nenavštívených Sporad. Ale to vše bude možné pouze při splnění 3 nutných podmínek:

-       Budeme mít větší loď s dostatečně velkým oplachtěním … Bavaria 46, naše doposud největší loď = splněno

-       Bude nám foukat dostatečné silný vítr … foukalo nám až až (místy přes 30 uzlů) = splněno

-       Přistoupíme k poněkud sportovnější plavbě a absolvujeme 1-2 noční přeplavby … na jednu noční přeplavbu došlo, ale sportovnější ráz celé plavby se bohužel ne zcela podařilo naplnit :-( (vysvětlíme později)

Do 10. expedice jsme tedy šli s plánem: na východě Řecka dosáhnout ostrova Ikaria a celkově urazit cca 600 nm.

Dlouhý výlet pro jachtičku

Na naši historicky nejdelší výpravy jsem vyrazili už v úterý navečer a s mezizastávkou na óbr-nákup jsme přespali někde cestou v Maďarsku. Až ranní probuzení nám vysvětlilo, proč že se nám v noci tak krásně spalo – v těsné blízkosti se totiž nacházela obrovská rostlina původu nám ne zcela neznámého :-)

Následně jsme cestou přes Srbsko (kde jsme ochutnali pitelné pivo Jelen :-) a Makedonii dorazili k prvnímu plánovanému vrcholu naší výpravy – přírodní observatoři Kokino. Nevšední zážitky z panoramaticky nádherného výšlapu jsme pak ještě doplnili soukromou návštěvou jednoho z nejstarších klášterů v Makedonii, abychom na noc složili své hlavy již pod vrcholkem bájného Olympu.

Aimilia budiž pozdravena

Posledním kulturním zážitkem naší cesty po souši do maríny byla návštěva Thermopyl, kde jsme si lehce zrekonstruovali slavnou bitvu v režii udatného spartského krále Leonidase jeho věrných 300 sparťanů. Dokonce i bájnou kozí stezku jsme objevili! Ale to už jsme mířili do našeho cíle – Atén.

Odpolední příjezd do maríny, vybavení nezbytných formalit při převzetí lodi, nákup posledních důležitých surovin na cestu (jako 20 litrů vína, 3 litrů rumu, apod. :-o) a přesně v 17:59 místního času jsme vyrazili vstříc našim letošním dobrodružstvím! Čekala nás dlouhá a náročná plavba, ale věděli jsme, že na jejím konci budou zážitky, na které určitě jen tak nezapomeneme.

Již první večer nám potvrdil, že s nedostatečným větrem skutečně letos nebude problém – v pohodovém tempu 8 uzlů jsme si krásně zaplachtili a v noci jsme dorazili k našemu prvnímu plánovanému kotvišti – Sounionu.

Zdraví a vůli neporučíš aneb konec sportovního snu…

Ráno jsme vyrazili ze Sounionu vstříc ostrovu Kea, kde jsme původně ani nechtěli stavět. Ale netriviální zdravotní komplikace jednoho z členů posádky (které jsme už mimochodem řešili cestou z Prahy do Atén – a bohužel u některých nejmenovaných členů výpravy to vzbudilo nemalou paniku… ale co se na výpravě ušije, nechť na ní zůstane…) způsobily, že jsme na tomto ostrově nakonec zastavili a když už jsme tak učinili, rovnou jsme poctili naší návštěvou i jednu z místních tavern (a čekajíce na část posádky, která byla na cestě do místního lazaretu, jsme se ztrestali pár pivínky a místní kořalkou :-).

Bohužel neplánovaným výsadkem na ostrov Kea jsme nabrali několikahodinové zpoždění, což se později ukázalo býti klíčovým pro další směřování naší plavby…

Cestou z ostrova Kea jsme měli vítr skoro 30 uzlů a parádně jsme si zaplachtili, dosáhli jsme naší aktuálně rekordní rychlosti 9,5 uzle (což jsme samozřejmě časem ještě mnohokrát pokořili). Nicméně rychlá jízda ve vlnách (které s námi až dost často trávily čas na palubě) a cca 50 nm zmohly některé námořníky natolik, že při večerní diskuzi u ostrovů Andros a Tinos na téma „zdalipak vzhledem k aktuální situaci skutečně dáme až ty Sporady“ se bohužel většina posádky přiklonila k variantě „nebudeme to tak hrotit a celou trasu raději zkrátíme“. A bohužel část posádky zřejmě až v tomto okamžiku zjistila, že tento rok měla být „sportovnější varianta“ a v plánu bylo uplout skoro 600 nm. Naopak část posádky říkala „já jsem vám to už tehdá říkal, že to bude moc dlouhé“ – ale zdaleka všem nebylo jasné, kdy že to říkali (anebo nikdo z aktivnějších členů přípravného výboru si těch dřívějších připomínek nebyl nějak moc vědom…). Tak či onak, kolem půlnoci 2. plavebního dne padlo klíčové rozhodnutí letošní výpravy – trasa bude zkrácena a ostrova Ikaria na východě nedosáhneme, čímž de facto letos nebudou Sporady pokořeny :-( (a název výpravy se tak změnil na „Kyklady-(skoro)Sporady“).

Držte si klobouky, zrychlujeme

Ranní potápění u Tinosu nám vehnalo energii do žil, takže cestou na Mykonos a Délos jsme si v místy 3 metrových vlnách a v cca 25 uzlech větru zaplachtili tak parádně, až jsme vytvořili náš nový rychlostní rekord - 11,4 uzle!

Po odpolední siestě a lehkém potápku jsme se vydali směr Naxos a Dhenousa, kde jsme v pozdních večerních hodinách bezpečně zakotvili. Ujetých 60 mil nás příjemně unavilo, takže po pár lahvinkách dobrého řeckého vína jsme ulehli jak nemluvňata :-)

Potápěči u bran Morie

Po vydatné snídani (ovesné vločky s vločkama) jsme vyrazili k prvnímu význačnému vraku naší výpravy - nákladní lodi Manina3, která v roce 1985 po selhání motorů u ostrova Kinaros byla nahnána na skály a na věky si ustlala na místním dně.

Vzhledem k velkému větru a vlnám byl potápěčský výsadek poněkud dramatičtější a značně vysilující, ale natočené krásné podvodní záběry nám budiž zaslouženou odměnou.

V romantické zátoce jsme poobědvali a vyrazili k ostrovu Amorgos, kde nás ještě čekal vrcholný zážitek dne - návštěva opuštěných bauxitových dolů Limenaria. V západu slunce nás doly pohltily svou monumentálností a ponurou atmosférou, že jsme je přejmenovali na Morii (a už víme, kde natáčet remake Pána Prstenů). Závěrečný účet dne: 40 uplutých mil, spousta zážitků a pár lahvinek vína (metaxa, rum a pivínka se nepočítají :-).

Klášterní očista a čest památce hrdinnému fendru

Po vydatném vyspání a ranním potápění poblíž námi objevené Morie (opuštěných bauxitových dolů) jsme vyrazili vstříc dalšímu význačnému cíli naší výpravy - klášteru Chosiovitzza (stále na ostrově Amorgos).

Po zhruba hodinovém výšlapu v pravém poledni (a teplotě na slunci kolem 40 stupňů) jsem zdolali cca 300 výškových metrů, abychom totálně splavení dosáhli kýženého místa duchovního odpočinku vytesaného do skály. A trocha vody a místního likéru od tamních mnichů nám vskutku přišla vhod.

Po sestupu zpět k jachtičce jsme se v nádherné zátoce vykoupali / zapotápěli a čekal nás další cíl - ostrov Santorini. Bohužel aktuální větrná předpověď (vítr přes 30 uzlů) nás donutila změnit plány (a to, že to bylo „trochu“ v panice a zmatení světových stran už tady raději nebudeme rozebírat…) a kolem Santorini jsme pouze propluli, abychom večerní plavbou uprostřed noci dorazili k ostrovu Folegandros (čímž jsme se přiblížili dalšímu našemu cíli - ostrovu Milos).

Bohužel poryvy větru po kotvení byly tak velké, že jsme nad ránem museli na několikrát překotvovat a lehce dramatické manévry nakonec odnesl jeden z našich věrných fendrů (budiž mu moře lehké :-/). Za celý den jsme urazili cca 60 mil a nad ránem jsme konečně ulehli k zaslouženému odpočinku (pár z nás, kteří se aktivně účastnili noční přeplavby a ranních kotvících manévrů, ten den ulehli poprvé (a pár nočních spáčů bylo naopak vcelku slušně odpočinutých)).

Foukej, foukej větříčku

Jak dramaticky jsme ukončili 5. den, tak dramaticky jsme začali ten 6. Ranní několikeré překotvování v mohutných vlnách v přístavu na Folegandrosu nás kromě našich sil stálo již zmíněný jeden fendr a převrácený člun (se zatopeným motorem, samozřejmě). Nicméně ta zábavnější část nás teprve čekala - přeplavba na Milos. Pouhých 35 mil, ale ve větru přes 30 uzlů (nárazově až 46 uzlů) a ve 3-4 metrových vlnách bylo vskutku zážitkem pro opravdové jachtaře.

Odpolední - večerní pobyt v městečku Adamas na ostrovu Milos nám pak byl zaslouženou odměnou za předvedený jachtařský výkon. Obědo-večeře v taverně (výborný gyros), prohlídka městečka, úžasné frapé v kavárničce, k naprosté dokonalosti chyběla už jen snad návštěva švédského opalovacího družstva... :-o)

Motýlí tanec

Po poněkud rušnější noci v maríně na Milosu (rytmické tuc tuc z nedaleké diskotéky nás oblažovalo minimálně do 4 hodin ranních) jsme vyrazili vstříc jedné z krásných zátok ostrova Milos, kde jsme nakonec strávili zbytek dne.

Pouze 20 uplutých mil naznačilo odpočinkový den, ale cesta z maríny do zátoky byla mnohem dramatičtější, než jsme původně plánovali - ztráta rychlosti při jednom z jachtařských manévrů "motýlkovi" prověřila stabilitu jachty a nervy jednotlivých jachtařů... Ale konec dobrý, všechno dobré - nikdo nepřepadl přes palubu do mocných vln (k čemuž při náklonu odhadem 60 stupňů nebylo daleko...) a pár drobných škod na jachtě (typu lehce natržená hlavní plachta, utržené motorové světlo a utopené 2 plastové kelímky) pokrylo pojištění :-)

Zpátky na Peloponéz

Cíl 8. dne byl prozaický - přesunout se z Ostrova Milos k Peloponézu, přesněji k ostrovu Idra. Celkem nás čekalo slušných zhruba 75 mil a vzhledem k silnému větru (skoro 30 uzlů) a pěkným vlnám (3, nárazově 4 metry) jsme si cestu náramně užili (bohužel po nehodě s hlavní plachtou z předchozího dne bylo naše jachtění lehce limitované).

Po cestě jsme si udělali drobnou přestávku u ostrova Parapola, kde jsme kromě oběda a potápění zvládli i pozorování místních koz - a to pěkně zblizoučka! :-) (uklidnění pro manželky - né, švédské opalovací družstvo skutečně (bohužel) nedorazilo, to jen stádo kri kri...).

Již během noci, zhruba hodinu před doplutím k Idře, jsme dosáhli dalšího významného milníku v yachtmenských výpravách - a sice jsme překonali rekord z předchozích výprav v počtu ujetých mil (předchozí rekord držela Korsika I z roku 2006 s 380 mílemi); letos očekáváme celkem přes 430 mil.
Nový rekord jsme oslavili bílým vínkem, úspěšným zakotvením na Idře a ulehnutím k zaslouženému spánku.

Konec dobrý - všechno dobré

Na poslední plavební den byl program jasný - koupání / potápko v zátoce na Idře, přeplutí k ostrovu Poros s návštěvou stejnojmenného městečka (mimochodem moc krásného) a finální doplutí do Atén.

Před finálním přiblížení se Aténám jsme si v jedné nábřežní taverně v Porosu dali vydatnou krmi v podobě mořských potvor a proložili jsem to - jak jinak - místním pivem a kořalkou. Na závěr jsme se vyfotili s obří langustou (mořské potvory máme rádi, ale toto už by vážně bylo moc...) a poté, co se Alessíno seznámil a následně hned i rozloučil se jedním místním obyvatelem, jsme vyrazili směr Atény naplnit poslední část našeho plánu.

Plán jsme beze zbytku splnili a po necelých 40 mílích jsme v podvečer dorazili do maríny. Poslední večeře v ulicích Atén, sobotní ranní předání jachty a naše 10. jubilejní výprava byla zdárně u konce.

Finální účet výpravy: 8 přeživších yachtmenů a 444 uplutých nm.

Zpáteční dlouhá cesta auty zpět do Prahy již nebyla ničím výjimečná, snad jen cca 3 hodinovou kolonu na srbských hranicích bychom si klidně odpustili :-/

Co si ale určitě neodpustíme, je další zajímavá výprava. Již brzy - za rok! ;-)

Toto je pak trasa z videa níže: