5. (2008) Lipari (Tyrhénské moře)
Datum expedice: 20.8. - 31.8.2008
Na moři: 23.8. - 30.8.2008
Přístav: Santa Agata, Sicílie (Itálie)
Loď: "Cucciolo" (Bavaria 38) od Kiriacoulise
Upluto: 161 Nm / 7 Nm v noci
Posádka: Michalózo (skipper), Tomíno, Peky, Bredli, Alessíno, Jára, Mirek, Pablo
Rovněž ke zhlédnutí: Trasa, Fotky, Videa
Tato výprava do žhavé části Evropy se nesla v duchu návštěvy sopek. Giro di Vulcani ji nazval Alessíno.
Lipari jsou soustavou sopečných ostrůvků severně od Sicílie. Součástí jsou dva činné vulkány - Volcano (vypouští sirná oblaka) a Stromboli (výbuch s výronem lávy obvykle přibližně jednou za 20 minut).
Jachta byla půjčená na týden, ale rozhodli jsme se využít příležitosti a toho, že pojedeme auty a přidali jsme další neméně atraktivní cíl - ETNU - nejznámější sopku Evropy! Tomíno již Etnu navštívil a v souladu s tím, že stejně vše plánoval, sliboval jedinečný zážitek.
Již ve středu 20.srpna LP 2008 vyrazilo z Prahy celkem 8 odhodlaných námořníků připravených na strastiplnou cestu. S nákladní lodí na kolech (Ford Mondeo combi) s dostatečnou zásobou pivínek a doprovázeni zajišťovacím oddílem (Octavia Tour) jsme to "votočili na Mnichov" s klasickou cestou přes Brenner.
Přespali jsme u benzínky v pádské nížině a druhý den už jsme byli navečer u messinské úžiny. Trajekty na Sicílii jezdily co 20 min., takže někdy okolo 22 hod. jsme byli na parkovišti u lanovky na Etně, kde končí silnice (Belvedere Rifugio Sapienza, 1900 mnm). Následovalo večerní obžerství, u kterého nám asistovali podivní liškopsíci - šakali! Byli celkem přítulní, dá se říci až otravní. Evidentně zvyklí obtěžovat turisty. No, nějaké to sousto vyžebrali, neboť panovala dobrá nálada, jak se vše pěkně podařilo stihnout.
Ranní probuzení bylo ovšem o poznání nepříjemnější - šakali v noci podnikli útok a podařilo se jim ukrást několik bot! Dle svědectví Pekyho je nejspíše roztahali po parkovišti, bohužel poměrně dost blízko odpadkového koše, takže je svědomití popeláři rovnou naložili a odvezli... Za tuto všímavost rozespalý Tomíno Pekymu nejprve vynadal, že ty boty nezachránil, ale později to považoval za důstojný konec 10 let starých cestovatelských sandálů! To Pablo byl o poznání zádumčivější - posmutněle si prohlížel jednu nalezenou rozkousanou zánovní Adidasku, než ji vrhnul směrem ke kontejnerům. I tak lze tuto událost považovat za tu se šťastným koncem, neboť chuť Pekyho bot, v nichž byly klíčky od auta, si šakalové nechali ujít!! Zřejmě nejspíše proto, že si s Pekym v noci koukali zblízka dlouze do očí a pochopili, že je to "bojovník, jehož lze jen velmi těžko porazit" :-o).
Rozmrzelého Pabla necháváme kvůli zraněnému kotníku na stráži u aut a vydáváme se vzhůru na Etnu. Část výpravy (Tomíno, Bredli, Jára) využívají ještě blahorodí lanovky, která ovšem končí již ve 2 500 mnm, kde se sejdou se zbytkem výpravy. Pokračují po turistické silnici, kde jsou ještě vyváženi turisté v terénních autobusech do výšky 2 900 mnm, kteří dále pokračují pěšmo na jeden z bočních kráterů nebo se mohou připojit k organizované výpravě s profi průvodcem. My se nepřipojujeme k nikomu a vydáváme se na vrchol na vlastní pěst. Výška už je celkem znát, ale všichni dorazíme až na vrchol v cca 3 250 mnm (mění se erupcemi). Zde nás přivítá rozsáhlý kráter naplněný sirnými mračny, jež občas vytvoří neproniknutelnou mlhu, která silně dusí a nutí k dávivému kašli. Určitě by bylo lepší si sem vzít nějaké roušky. Navlhčené šátky nejsou nic moc. Pár vrcholových fotek, prozkoumáme část okraje, podivíme se ještě organizované grupě, jež jde bez jakéhokoliv vybavení za "profi" průvodce přímo do sirných mračen (a ještě za to platí...) a už se vydáváme na sestup suťovitým, pod nohama se krásně spyjícím svahem. Noc pak strávíme na stejném parkovišti.
Sobotní dopoledne strávíme v městečku Taormína, proslaveném úžasným starověkým divadlem, zasazeným do vrchu nad městečkem s výhledem na messinskou úžinu. Úžasný zážitek! Městečko nakonec prozkoumáme důkladněji, než jsme zprvu zamýšleli, neboť navigace v autě je z úzských uliček s velkým vertikálním rozdílem zmatená a pošle nás na slepou ulici s výhledem na město. Je to nakonec celkem pěkný výhled, ostatně, jak je častým pravidlem, když někam zabloudíte :-). Nakonec se po správné silnici vydáváme skrze vyprahlou a vyhřátou uschlou krajinu plnou výhledů na Etnu k městečku na pobřeží - Sant'Agata di Militello.
Bavarie 38 s názvem Cucciolo (v překladu Štěně) je již připravena a my provádíme obvyklé úkony s přebírkou lodi a nákupem zásob. Zásobovací družstvo, do kterého se vloudí velkým labužník Pablo a velký žrout Peky, nakupuje značně velkoryse! :-) Marína je to celkem malá, a tak trávíme noc ještě zde.
V neděli ráno vyrážíme konečně na moře směrem k jednomu z nejzajímavějších a nejbližšímu ze soustroví Lipari - ostrovu Volcano. Vyrážíme za praktického bezvětří. Ostatně to je předzvěstí prakticky celého pobytu na moři, neboť fouká velice málo a když, tak slabě. Cestu tedy oblažuje zvuk pata-putyho (jak přezdíváme lodní motor), ale zase máme na klidné hladině možnost již zdálky zaměřit stádo delfínů.
První zastávka (kromě obvyklé koupačky na volném moři) je u jeskyně na ostrově Volcano, jež je dlouhá snad 100 m a vede podél pobřeží. Je to vlastně takový tunel, který se dá proplavat, místy v naprosté tmě. Je poměrně mělký a plný sirného zápachu. Ostatně i potápění je zde úžasné, neboť ze dna stoupají sloupce bublinek, jako kdybychom plavali ve sklence šampaňského. Voda je v blízkosti vulkanického ostrova o poznání teplejší, tedy místy opravdu "jak kafe". Tato jeskyně-průplav vzbudí takové nadšení, že se zde na zpáteční cestě ještě jednou zastavíme. Nyní pokračujeme dále v plavbě kolem ostrova podél známé jeskyně Koňských hlav, až zakotvíme v zátoce chráněného zálivu jediného městečka na ostrově. Je zde cítit sirný zápach z místních horkých vulkanických koupelí, které záhy navštěvujeme. Všichni se zde mažou pelingovým bílým bahnem, jež ve spojení s chemickým složením vody dokonale odstraňuje starou kůži, takže smrdíme dokonale sírou, ale ruce a nohy máme hladké jak dětské prdélky! :-)
Pondělí dopoledne nás zastihne při výstupu na sopku Volcano. Jen Pablův kotníček se stále nezhojil, tak hlídá tentokráte jachtičku. Výstup není taky velký, ale je pekelné vedro. Nahoře naštěstí pofukuje a my sledujeme nádherný kráter. Po incidentu s místním průvodcem, dožadujícím se "výpalného" (kterého vyignorujeme - tedy až na Michalosa, který s ním absolvuje sestup do kráteru), se rozhodneme celý kráter obejít a kochat se sirnými zřídly v nejrůznějších odstínech žluté barvy. Z vrcholu kráteru je úžasný pohled na celé soustroví - jasný fotopoint!
Po sestupu vyrážíme poklidnou plavbou na blízký ostrov Panarea. Zde se celá posádka odebere na břeh a obsadí pizzerii. Po hostině strávíme noc na kotvě v zátoce.
V úterý vyrážíme k majestátnímu kuželu nejvyššího z ostrovů - činné sopce Stromboli. Čím více se přibližujeme, tím více je slyšet dunění jako při výstřelu z děla, jež se z ostrova ozývá v pravidelných intervalech - každých cca 8 minut. Sopka je zrovna dosti aktivní. Dunění provází vždy výron oblaku kouře z vrcholku a pak rachot laviny kamení a lávy, padající ze svahu z výšky 900 m až do moře. Úchvatná podívaná a to ještě nevíme, co nás čeká v noci!
Po zakotvení u pobřeží jediného městečka na ostrově, kde však není žádná zátoka, se připravujeme na noční výstup. Po vylodění se od jiné skupinky Čechů dozvídáme, že volný výstup je možný pouze do výšky asi 400 mnm a dále je nutné se přihlásit k organizované výpravě vedené průvodcem, která je nejen drahá, ale i dosti nedostupná, neboť je nutné se hlásit několik dnů dopředu, aby bylo vůbec místo. Část výpravy takováto informace odradí a zůstávají na ještě přístupných plošinách, kde je ovšem krásný výhled na lavinový svah. Zbytek výpravy se ovšem rozhodne pokračovat ve tmě ve výstupu boční cestou a v příhodné výšce vyčkat v úkrytu, než odejde poslední organizovaná výprava.
Rázem se tedy z toho stala "polovojenská utajovaná výprava". Šplháme potmě po skaliskách a prodíráme se křovím, dokud nedosáhneme okraje kráteru, kde jsou umístěny přístřešky a heliport. Skrýváme se a pozorujeme velké skupiny dobře osvětlených turistů s průvodcem, jež se derou nahoru jinou cestou. Vyčkáváme, dokud neodejde poslední výprava. Konečně se tak stane a tak jdeme na místo, odkud jsou vidět magmatické krby. Bohužel se v zatáčce objeví ještě jedna výprava! Později zjistíme, že skutečně ta poslední. Jsme již dosti blízko a tak nemáme moc času na rozhodnutí. Zkusíme zmizet ve tmě nebo se zamíchat mezi turisty? Nakonec převáží názor se zamíchat. Špatné rozhodnutí! Skupina turistů je sice velká, ale všichni jsou vybaveni přilbami stejného typu! Jsme tedy rychle odhaleni, jakmile jsme vyzváni, ať si nasadíme přilby! Má to i svůj důvod - na vrchu skutečně padá dosti teplý popel a malé kamínky.
Italové si cosi vzrušeně povídají do vysílačky a pak nás vyzvou, ať se k nim připojíme na sestup. V této chvíli se výprava rozděluje na dva tábory, z nichž ani jeden není schopen ten druhý přesvědčit - vyčerpané ovečky, které už nechtějí dělat další problémy a paranoiky, jež se obávají udělení mastné pokuty, kterou bylo vyhrožováno na cedulích. Po vzrušené debatě se paranoici oddělí v nestřeženou chvíli a skrývají se jako partyzáni po tmě na svahu. Ovečky sestoupí s výpravou pod 400 mnm a naštvanému průvodci sdělí, že kvůli chybějícímu zbytku není třeba uspořádávat hon - čímž se jim dostane přání hodně štěstí. Zkusí ještě navšívit nějakou tu tavernu, ale jejich vzhled je tak zanedbaný, že je tam nepustí. S paranoidními partyzány se tak nakonec všichni sejdou na jachtě, kde ještě proběhne pár vzrušených výměn názorů, ale nakonec si raději uděláme před spaním ještě noční plavbu k lávovému svahu, odkud vidíme padající rožhavené balvany (se syčením dopadající až do moře) a samozřejmě nějaký ten noční výbuch kráteru. Jdeme spát až skoro nad ránem.
Ve středu jsou všichni náramně líní a tak dopoledne vegetíme u blízkého skalnatého ostrůvku s majákem Strombolicchio a nabíráme sílu. Je to bod obratu. Odpoledne se vydáváme na zpáteční plavbu směrem k ostrovu Salina. Pro zpestření si cestou zakotvíme na volném moři u podvodního sklaliska, jež jsme objevili na mapě. Najdeme ho pomocí GPS a obratného kormidlování. Uděláme pár ponorů. Je to opravdu jen krásná špička hory! Má našlápnuto, tak třeba se za chvíli vynoří! :-)
Ploužíme se celkem zvolna k Salině, v zapadajícím slunci a polehávajíce na palubě se sklenkou vína sledujeme několik bouřek metajících blesky v okolí. K Salině přijedeme až po setmění a při hledání vhodného místa na spaní objevíme kotvící bójky, s jejichž použitím jsme moc zkušeností neměli. Tomíno se pokusil o jednu z bójek zastavit pohybující se loď a to tak, že jí zachytil do ruky, háku nemaje. Poté, co mu v rameni ale něco škublo, to už za tak dobrý nápad nepovažoval; přeci jenom těch několik tun rozjeté jachty má slušnou setrvačnost...
Ve čtvrtek ráno plníme nádrže naftou a vodou. Okolo jedoucí rychlostní trajekt "raketa" ovšem vzedme slušnou vlnku, a tak se nám daří lehce odřít kýl. Obeplouváme ostrov Salina dokola a děláme hluboké ponory, při nichž vylepšujeme skóre některých freediverů až na -23 m. Poté zamíříme k ostrovu Lipari, kde navštěvujeme gumákovým výsadkem bělostně zářící doly na pemzu. Michaloso si odnáší několik kg vzorků na svou minizahrádku! Večer se rozhodneme strávit popíjením na břehu, a tak míříme k přístavu městečka Lipari. Při plavbě kolem maríny byla odhalena Pekyho zraková vada, když nedokázal dalekohledem určit kolik stěžnů má jedna zakotvená loď. K pobavení celé posádky, která ho nakonec vyzve, ať dalekohled odloží. A skutečně. Loď je již tak blízko, že není pochyb! Žádný trojstěžník se nekoná! :-)
Následný výsadek v gumáku se zapsal do análů! Výsadek se snažíme provést ke schodům, jež vedou skoro až k moři. Skoro. Část posádky se tam umokří a ušpiní od jílu a navíc zjistí, že schody vedou skrze snobáckou restauraci. Ke všemu přepravu gumákem zajišťuje notně "znavený" Alessíno, kterého je problém odchytit i při příjezdu k jachtě, neboť mu pilotáž již dělá značné problémy... A navíc vykládá s hlavou zakloněnou cosi o krásné hvězdnaté obloze, a tak ani při příjezdu k břehu si nevšímal skalisek, příbojových vln a kde vůbec sakra přistát. Další vlna výsadku je odehnána jinam a poté, co se podaří vycouvat i z lan lodí vyvázaných na břeh, vše dobře dopadlo a nám se daří prohlédnou si pěkné městečko, hrad s kostelem uprostřed hradeb a k němu vedoucí široké a strmé schodiště. Stihneme ještě nakoupit dárečky s motivem Geco (gekona) a doutníčky notně vydýmit tavernu, jež známe z dokumetu o Liparech.
V pátek zvolna míříme k Volcanu podívat se ještě jednou na bublinkovou jeskyni, vyžíváme se v jízdě na gumáku s pořádně silným motorem (který dokonce předstihne jachtu plující na plný plyn!), koupeme se na širém moři a nakonec si velmi pěkně zaplachtíme v nečekaném ideálním větru.
Večer nás již zastihne uvázané u mola v maríně Sant'Agata di Militello, kde popíjíme na molu a z drtivé blízkosti sledujeme erotické představení v podobě sprchující se majitelky(?) nahoře bez na palubě vedle stojící zbohatlické jachtičky (a nutno říct, že si zaslouženou pozornost od slintajících námořníků nepokrytě užívá... :-D).
Vítězem večerní soutěže se stává Bredli, jež naladil zdrcující formu a zaslouženě triumfuje v klání o nejlepší prd!:-)
V sobotu vyložíme loď, naložíme auta a ještě než vyrazíme na zpáteční cestu, Jeřábník vyryje do kapoty Oktávky symbol ovládnutí vesmíru (kosočtverec), jež svému majiteli bude přinášet nečekanou "radost" ještě hodně dlouho (neboť sopečný prach je jako šmirgl papír... :-O). Spíme až pod Brennerem. Druhý den ještě Peky dojde k trpkému poznání, že nejrychlejší ještě neznamená automaticky nejkratší. Ale to už všichni v pořádku dorazíme do našich domovů a Giro di Vulcani je tak u zdárného konce :-).
